Karel IV. byl jedenáctý český král ,lombardský král, římský král a císař arelatský král a hrabě lucemburský) z dynastie Lucemburků.

Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského.

Vzdělání se Karlovi dostalo na francouzském dvoře, kde byl také oženěn s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois. Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli.

Na francouzském dvoře

Roztržky mezi jeho rodiči vedly nejprve k tomu, že Jan syna nejprve odtrhl od matky a pak jej dokonce nechal internovat na hrad Loket a později na Křivoklát. Malý Václav byl nakonec poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francouzského krále Karla IV. ,přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois.

V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.). V letech 1330–1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331–1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii.

Korunovace v Bonnu

Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Od roku 1334 byl moravským markrabětem. Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi – i proto papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III.jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

Zakladatelská činnost

Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve(papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna.

České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (8. března 1348) a byl postaven i nový pražský most. Karel IV. založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.

Roku 1348 bylo z iniciativy Karla IV. založeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového Města pražského dnešní Karlovo náměstí (Dobytčí), za osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno dnešní Václavské náměstí (Koňský trh).

Bujnost mladého krále

Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální „těžký rytíř“. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj.

V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti.

Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne s koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen s koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si na čtyřikrát zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží. Poranění se časem vyhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.

Karel IV. a Židé

Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů...brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.

16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů.^[2]

Braniborská expanze a cesta do Francie

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabě Ota Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání Braniborska pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda.

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn).

Rok 1378

Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu nejspíše z koně či ze schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho 29. listopadu 1378 císař zemřel na zápal plic.

Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi.

V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumal docent Emanuel Vlček a Jiří Ramba.

Potomci

1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), ta však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

 Christmas

Celebration

Christmas Day is celebrated as a major festival and public holiday in most countries of the world, even in many whose populations are not majority Christian. In some non-Christian countries, periods of former colonial rule introduced the celebration (e.g. Hong Kong); in others, Christian minorities or foreign cultural influences have led populations to observe the holiday. Major exceptions, where Christmas is not a formal public holiday, include People's Republic of China, (except Hong Kong and Macao), Japan, Saudi Arabia, Algeria, Thailand, Nepal, Iran, Turkey and North Korea.

Around the world, Christmas celebrations can vary markedly in form, reflecting differing cultural and national traditions. Countries such as Japan and Korea, where Christmas is popular despite there being only a small number of Christians, have adopted many of the secular aspects of Christmas, such as gift-giving, decorations and Christmas trees.

Vánoce

Vánoce (z něm. Weihnachten svaté noci) jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíš Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu. Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvadějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336.^[1] Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století.

V Česku je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslavou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.

Původ Vánoc

Ačkoli se kořeny Vánoc hledají v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu (např. svátky mrtvých či Saturnáliích v antickém Římě), tato hypotéza pochází teprve z 18. století. Literární prameny naproti tomu prokazují, že křesťané spojovali datum narození Krista mnohem dříve, než císař Aurelianus (270-275) ustanovil na tento den svátek zrození nepřemožitelného slunce (natalis solis invicti). Tato teorie se zakládá na propojení názvu svátku s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše,^[4] který obsahuje proroctví o Mesiáši, v němž „vzejde slunce spravedlnosti“. Teorie však opomíná skutečnost, že mezi pojmy „slunce spravedlnosti" a „nepřemožitelné slunce" neexistuje shoda. Krom toho máme dosvědčen tento titul přiřčený Kristu ve spisku De Pascha computus, který se dochoval mezi díly kartáginského biskupa Cypriána z roku 243.^[5]

Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako datum Kristova narození „středu 25. prosince".^[6] Totéž datum uvádí ve svém díle Chronografiai z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus a již zmiňovaný spis De Pascha computus. Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem: slaví-li společně Vánoce donatisté i katolíci v severní Africe, lze se domnívat, že se zde Kristovo narození slavilo již před schismatem obou stran, k němuž došlo po roce 311.

Datum 25. prosince coby den narození Krista má zřejmě svůj původ v oslavě Velikonoc, a to prostým výpočtem. Například spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí. Prostým připočítáním devíti měsíců se pak dostáváme k datu 25. prosince. Této teorii vzniku odpovídá i analogické vysvětlení, běžnější na křesťanském Východě, které takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.

Prvním dokumentem, který pak dosvědčuje přímo slavení Vánoc je slavný Filokalův Chronograf z roku 354, když uvádí narození Krista mezi oslavami mučedníků římské církve v tzv. Depositio martyrum.^[ Kvůli jisté nepravidelnosti v seznamu úmrtí papežů v témže kalendáři pak můžeme datovat toto svědectví do roku 336. Tento údaj znamená, že křesťané Vánoce coby narození Krista slavili v Římě nejpozději tohoto roku, pravděpodobně však již dříve.

Jedna z posledních hypotéz tvrdí, že datum oslavy Vánoc může odpovídat skutečnému datu Ježíšova narození. Tato teorie se zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých informací z Lukášova evangelia, podle něhož archanděl Gabriel knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu během služby Abiovy kněžské třídy, do níž náležel, oznamuje, že se mu narodí syn. Podle kalendáře služeb jednotlivých tříd, který se podařilo zrekonstruovat na základě kumránských svitků, Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním záříjovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít. Jan Křtitel by tak mohl narodit na konci června (konec září + 9 měsíců Alžbětina těhotenství). Ježíš se pak narodil podle Lukášova evangelia o šest měsíců po Janu Křtiteli: je tedy možné, že se tak událo na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy Ježíšova narození může pocházet i z nějaké starobylé tradice, která měla historické jádro, tak zůstává otevřená.

Etruskové – umění

Umělecká tvorba Etrusků je podobně jako mnohé ostatní oblasti etruské kultury, ovlivněna řeckým uměním. To platí pro téměř všechny důležitější druhy umění, jako jsou například etruské chrámy nebo kruhové plastiky.

Keramika a malování váz

Nejznámější jsou nádoby související s hrobkami: bionické urny, amfory, džbány a nádoby na pití. Byly vyráběny ručně tzn. bez použití hrnčířského kruhu. Před vypálením byly pokrývány bahnem z hlíny a vyleštěny, takže měly kovový lesk. To byl plánovaný efekt, protože stejné nádoby byly vyráběny také z bronzu a stříbra. Později se začaly objevovat i hliněné nádoby s kovovým vykládaným dekorem. Jinak byly vzorem ryté geometrické motivy. Hlína nebyla moc vyčištěná, uvnitř byla hnědá nebo tmavošedá s tmavohnědým povrchem.

Tato keramika je typická pro villanovské období 9. a 8. století před naším letopočtem. Koncem tohoto období se objevil další druh keramiky, který se vyznačoval větší elegancí, tenčími stěnami a lepším vypálením, měl světle žlutou glazuru a bohaté červenohnědé malby na kterých se kromě již známých geometrických vzorů objevily také figurální motivy, zvláště ptáci a ojediněle i obrazy lidí. Jedná se o tzv. italskou geometrickou keramiku, pokrokovější variantu starší, villanovské tvorby. Za svůj vznik vděčí poznání řeckého geometrického umění tvorby váz a přiměly malíře váz a domácí hrnčíře k napodobování, případně vlastní umělecké tvorbě.

Vliv řeckých mistrů, kteří se, podobně jako hrnčíř a malíř váz Aristhonos, přistěhovali z řecké části dolní Itálie byl obrovský. Díky nim, se i místní hrnčíři naučili používat hrnčířský kruh a z obrazových motivů poznali hrdinské eposy řeckých bájí, především Homérosovu „Odysseu“. Tak vznikaly v pozdním 8. a v první polovině 7. století před naším letopočtem ve vzkvétajících jihoetruských uměleckých centrech významné keramické dílny. Ne náhodou se jednalo o Vulci, Tarquinii a Cerveteri, o tatáž města, která rozhodovala o mezinárodním obchodu Etrurie a ochotně se otvírala kulturním vlivům Východu. Pro kreativitu obyvatel jmenovaných center umění v jižní Etrurii je charakteristické, že nejen přebírala příchozí kulturní vlivy, ale navíc rozvíjela vlastní schopnosti. Nejlepším příkladem této skutečnosti je keramika bucchero, specifický etruský druh keramiky, který se vyznačuje elegancí tvarů, temně černým zbarvením a dekorem v podobě figurální rytiny. Zvláště raná keramika, jmenovaná také buchero fine, ovlivněná kovovou tvrdostí a tenkostěnností materiálu, která – na rozdíl od hnědé impastové keramiky – je i uvnitř černá. Jak ukázaly novodobé pokusy, bylo této intenzivní černi dosahováno snížením přívodu kyslíku při vypalování nádob, doplněným zvláště pečlivým čištěním hlíny a přimícháním minerálních přísad. Keramika bucchero – tento pojem je odvozen ze španělštiny, v níž označuje černou, zčásti i červeně a bíle pomalovanou indiánskou keramiku – pochází z poloviny 7. Století před naším letopočtem. Brzy se stala ceněným vývozním artiklem. Zvláště elegantní nádob na pití e těšily velké oblibě v rozlehlých oblastech Středomoří, např. na ligurském pobřeží v okolí Marseille nebo v punském Kartágu. Těžištěm výroby a hlavním vývozcem bylo zpočátku Cerveteri, v němž existovala již v 7. Století dílna, kde se vyrývaly do nádob řecké bájné motivy s etruskými nápisy.

V 6. Století před naším letopočtem pak zřejmě bylo hlavním střediskem výroby této keramiky Vulci, avšak i ve vnitrozemí – v Chiusi, Cortoně, Orvietu a jiných městech výroba bucchero vzkvétala, přičemž rytiny byly stále více nahrazovány tlačenými vzory. Tyto nádoby měly nyní silnější stěny (bucchero pesante), ztrácely postupně svůj kovový charakter a jejich tmavočerné zbarvení přecházelo do šedé (bucchero grigio). Tím bylo dosaženo jistého stupně degenerace, který zahájil v průběhu 5. Století před naším letopočtem zánik druhu.

 Ve srovnání se jmenovanými druhy keramiky, impastem a buccherem, Etruskové v oblasti vázové malby příliš mnoho světu nedali: dominující a kvalitativně hodnotnější bylo malířství váz řecké, především to, které pocházelo z obchodních metropole Korintu a Athén. Přesto nechyběly pokusy o napodobování importovaného řeckého zboží, a tak nacházíme, možná opět zásluhou vedení řeckých hrnčířů a malířů, téměř všechny druhy řecké keramiky a jejich způsobu malby jako imitace také v Etrurii. V 8. Století před naším letopočtem euboiský a geometrický korintský styl, v 7. Století to byl opět korint, stejně i maloasijský Mílétos, které působily prostřednictvím vývozu své keramiky rozhodujícím způsobem na Etruskou výrobu váz, a přitom kromě jiného vytvořily etrusko – korintský styl. Jeho nejkvalitnější exempláře jsou jak ve tvaru, tak i dekoru jen velmi nesnadno rozeznatelné od řeckých originálů.

V 6. Století před naším letopočtem, v období rozkvětu řeckého malířství váz – černých postav na světlém pozadí, existovaly v Etrurii dva druhy váz, které nemusely, co se kvality a originality týče, vedle řeckého dovozového zboží schovávat. Oba druhy jsou stylisticky odvozeny od východořeckého umění a všechno hovoří pro domněnku, že tyto dílny byly vedeny iónskými mistry. V prvním případě se jedná snad ve Vulci lokalizované „pontské malby na vázách, jehož nádoby, většinou amfory, jsou zdobeny svěžími řeckými scénami ze světa řeckých bájí, přičemž síla výrazu jednajících hrdinů je ještě vystupňována hojným používáním krycí běloby.

Zdroj: Wikipedia.cz

Vzdávám se plné zodpovědnosti za chyby v textu či jiné vady. Jestli chceš nějáký referát tak písní do komentářů a 80% že to sem napíšu.